Dujný sever krajem běží,
na horách už sněhy leží,
mladé boučí, staré sosny,
líbá host ten neúprosný.
Dřímou vsi a dřímou chaty,
v síních vrčí kolovraty;
mráz kouzelník prošlý světy
v okénkách jim kouzlí květy.
Vmyslil jsem se – blahé doby –
v takou chatu plnou zdoby;
ať to venku bouřně válo,
na mne se v ní jaro smálo.
Zářilo mně v mladém štěstí
při pohádce, při pověsti,
z kahánku i smolné louči,
jak když sta se sluncí sloučí.
Teď však moje lebka stará,
chladna jest i v době jara,
nelzeť mládí svábiť zpátky
Kde má síň, kde kolovrátky?
Co bych dal, můj Bože milý,
za jedinou, takou chvíli,
kdy nám první růže vije
k srdci svatá poesie.