Jeseň v břízách na housle si hraje,
olše k tomu zpívá,
snivá lesa lípa u pokraje
takt jim kývá.
Stará jedle, pamětlivá věků,
v hlavě plno zvěstí,
vypráví, jak zřela vzrůstat řeku
v mlačném klestí.
Hrom jak zhlédla v ňadra skály žhavou
zlostně bušit pěstí,
k loupeži zvěř pospíchati dravou
na rozcestí.
Jak viděla jedle nebetyčné
šednout v horském kouři,
s vrchů skákat vodopády ryčné,
stenat bouři.
Kterak lotřík v český rod se vmísil
všemu lidu k strasti,
až Bůh nové bohatýry vzkřísil
zbité vlasti.
Slyšel jsem tu jedli, hruď se chvěla,
srdce divně vřelo,
chladná ruka marně konejšila
žhavé čelo.
Je to pravda, co ta jedle řekla,
či jsou zkazky?
Kde jsou bohatýři? Slza stekla
v líce vrásky.