Viděli jste na podťatém keři
růžičku se rozvíjet,
když jí vláha přes noc obal zpeří,
a pak zlíbá slunce ret?
Zkvete přece, třeba v starém trsu
ranou život navždy zhas’ –
tak i na kmetově chorém prsu
zkvetl dívčin život zas.
Hrůzou stařec přeubohý hyne,
ale přece jásá duch,
líbá plavce, dceru na hruď vine:
„Ó, jak miloval mě Bůh,
anděla že družil k andělovi,
krotě dvojích ňader vír;
polib, dítě, nepohrdej slovy,
juna v rakvi, učiň smír!“