Jeseň v lesích ptačí hovor tlumí,
pod nohou mi rudé listí šumí,
outlé větévky se chladem třesou,
šedým mračnům s kovovými křídly
rosné kapky v těžkých ňadrech stydly,
přes noc hvozdu na skráně je snesou.
Tak i mně juž maně při jeseni
sesypala jíní na temeni
různých mraků žití sivá tíseň,
leč pod krytbou zdumaného čela,
podsněžkou přec útle vypučela
pro malinkou Lilu malá píseň.
V štěstí úsměvu a v blaha tuše
s kořínkem jsem vydobyl ji z duše,
plna rosy je a plna zvuku,
snad jsem pouze já – ach, jak to bodá –
kdo ti, Lilo, v živobytí podá
s takou upřímností kvítí v ruku!