Mlýn podolský se stále točí
a stále mele, ve dne v noci;
to práškovi je trnem v oči,
leč potěšením panu otci.
Hrd, z okna mimojdoucí měří
a bafá z dýmky, prázden trudu,
a hledí, jak se pěkně čeří
ta stálá voda v čistém pudu.
A bílou čapkou vítá mleče
a do světnice vábí slovy,
řeč od úst jako med mu teče,
leč v mysli počítá, co zloví.
A baví, otvírá jim dvéře:
„No měli jste to břímě tuhé...“
a vesel měřičné jim béře,
však stárek vezme tajně druhé.
A prášek smete ještě třetí,
vždyť mají andělíčka strážce:
toť mládek, který řídí mletí
á líbá mlečky na zanášce!