Včera jsem jel po kanále,
na balkon jsem upřel zrak,
co jsem viděl? – ale, ale,
signorino, tak vy tak?!
Balkon, druhdy prázdný z čista,
bujným kvítím obklopen,
za kvítím dvě prázdná místa; –
k čemu asi, k čemu jen?
Holoubky dřív při výletu
vždy jste na něm krmila,
nyní pln je, plný květu,
proč a k čemu, má milá?!
Kde dřív prádlo na sušení
podlé zvyku zvěšené,
samé agávy jsou k zření,
na zdařbůh tak předce ne?!
Mysle na to, často plynu,
často kolem, zas a zas,
a slýchávám mandolinu
doprovázet dvojí hlas
Kdys jsem slyšel z Rigoletta
krásný duett, – krásný hlas! –
chvílkou ticho – po všem veta, –
kdo to byl, nuž prosím vás? –
Kdo to zpíval za myrtami
dvojích srdcí stejný sen?
„Družka má a já, – my samy, –
nevěříte? – věřte jen!“
Jak že, to by ona byla?
ona, ona, žádný on?
má snad dívka, moje milá,
tak hluboký bariton?! –