Podhoráci, braši staří, zadudám vám píseň pěknou, jen ať se ti v kanceláři nepodurdí, neuleknou...
Což jste vy to ňácí páni na těch českých vrchů sklonech, vyrůstáť vám bez ustání žlutý svízel na záhonech.
Nežijete, věru těžce, Krkonoší, v Pošumaví: stále máte prázdné měšce, stále máte plné hlavy;
máte pole samou slídu, bídné dvorky, řádné daně, holou nouzi, holou bídu, mozolů vždy plné dlaně.
Stále máte stejná práva, život váš byl stále nový: od Přemysla do Václava, od Václava k Bedřichovi;
do Bedřicha půtky steré, o něm strach a šibenice; kdo vás pral, ten znova pere, a kdo rval, rve stále více.
Ej, až hrůza dokonale za staré jste žili vlády: dávaliť vám neustále sruby, skřipce, šrouby, klády;
jiný čas zvyk jiný nese: vzali páni skřipce, sruby, stačily jim v poli, v lese vrby, olše, jedle, duby.
Za to nyní na svobodě volni duchem jste i slovem, uvykli jste chlebu, vodě pod zpuchřelým chýše krovem;
máte hojnost věcí nových: různá práva, různé platy, a z úkazů papírových šít můžete dětem šaty.
Dětem šaty, sobě šaty, přemýšlejte jenom trošku – vaše chlévy, sýpky, chaty nemají už ani došků;
ani došků, ani trámků, ani v oknech skelné desky, však kdo z vás jde poblíž zámku, hluboko se kloní hezky.
Kloní se už z oken chaty, na tři hony klobouk smeká, vždyť pan lokaj přede vraty s panem kočím úcty čeká;
co by řekli ti dva páni, lokaj, kočí vrchnost veza? Že ti lidé našich strání tvrdí jsou jak ze železa.
Já však dím; „Což oni vědí! měkcí jste i na Jidáše! Co by řekli vaši dědi, vaši otci, matky vaše?
Ajta, slyšte, milí braši, co vám dudák v písních nese: pro železnou dobu naši ocelte se, ostřete se!“
Cookies on Poetry Cove