Pod střemchou stojím; čelo mé
věnčeno bělostnou třísní.
Volá květ: „Rosy napij se,
zanikne vše, co tě tísní;
napij se z nás a zajásej,
vezmi si příkladem ptáky,
oni již k nebi vylétli,
zapěj a vylétni taky!“
Mohu-liž? křídla umdlena,
raněná ňadra se ouží,
na místě zlatých červánků
před zrakem stíny se plouží.
Jsem jako plavec za bouře,
jemuž vod příboj vzal vesla,
zpívám-li, jsou to vzpomínky,
jež mluví nemocný ze sna.