Doma prostřed na sadě
stará hruše stála
a haluze klikaté
mocně rozkládala.
Rád jsem pod ní sedával
stínem ukryt celý;
s jejími se poupaty
písně rozvíjely.
Z domova mne osud hnal –
slza v oku taje –
ze školy a do školy
v různé světa kraje.
Dosti bylo zášeru,
dosti mlh i světla,
i ta láska poupětem
vzmohla se a zkvetla.
Prochodil jsem tu i tam
hory, doly, stráně,
proplul moři ruch i klid,
pahrbky i pláně.
Šťasten byl jsem tu i tam
v zášeru i zoři,
šťasten byl jsem na horách,
ba i v spoustách moři.
Šťasten v síni velmožův,
šťasten v chýžce prosté,
a z těch dojmů bohatých
posud píseň roste.
Na sta různých vzpomínek
vykvetlo mi v duši,
nejšťastnějším byl jsem však
pod tou starou hruší.