Můj první nocleh po smrti,
to bude divné spání,
zde bude pláč snad, ticho tam,
a jinde litování.
Kdo dozví se můj slední sen,
čím mysl má se chvěla,
kdo as má ústa políbí
a smutek zlíbá s čela.
Kdo asi tiše hlavu svou
na ňádra moje skloní,
by znal, jak dávno po lásce,
jak dávno už je po ní.
Kdo mně as lůžko vystele
a pozná bolest růsti,
až zpitý hrobník bezcitně
mou rakev dolů spustí.
Kdo na můj hrob as růže dá
a klekne na drn chladný,
snad matka, otec, přítel snad,
snad žádný, žádný, žádný! –