Světem uštvaného v těžkém čase
přivábil mě drahý domov zase,
kde jak dítě, tužeb prost a přání,
o lidském jsem žití neměl zdání.
To byl on, můj domov milovaný,
oko na vše pohlíželo strany,
to ty nivy, luka, lesy, pole,
i týž mlýn, jenž smutně klepal v dole.
Zřel jsem potok, tekoucí kol hradu
mimo drobných chaloupek a sadů –
vše jak ondy dřímalo a snilo,
a přec, Bože, všecko jinak bylo!
Před domkem, kde někdy matka stála,
mladá žena s útlým dítkem hrála,
a z těch oken otevřených nyní
pohlíželi na mne lidé jiní:
A v té síňce, v níž bylo tak milo,
nevím jak, teď vše se zatemnilo,
jen protější blíže krbu stěna,
stejně byla sluncem ozářena.
A ta hruška v sadě, z půle dutá,
kdys má skrýše, byla podseknuta;
zaplakal jsem u té družky stoje;
podťato s ní také srdce moje! –
Zklamán žitím, těžkou slzu v řase,
nazpět pospíchal jsem z domku zase,
divno-li, že tolik změn se stalo?
Století půl na nás napadalo! –