Čím hvězd více s oblohy se ztrácí,
tím víc záře v duši rozmáhá se,
a mně zdá se, že již nekrvácí,
že chce pučet, že chce kvésti zase,
že chce nazpět v ráje dávnou dobu
pro žár očí, kštice zlatou zdobu,
pro čas, když jsem první píseň pěl,
než jsem klid znal kolébky a hrobu,
než šíp poznání jsem v srdci měl.
Ó kéž možno duchem tak se vznésti,
abych chladně, jako na mne štěstí,
na mezníky žití zapomněl.