Viď, neznáš mne, mé krve hodovnice?
Ach v žalu, v strasti mnohý prchl rok!...
Já, já jsem květ, jenž trhal tvého líce,
leč v ladnou oblost zkypřil hladký bok!
Kdys na poduškách mřel jsem tvého těla,
půl z lilií, půl z růží krvavých,
co sladkých slov jsi ondy pro mne měla,
teď s úšklebkem mě vítá pyšný smích.
Vše, vše to tam, jen upomínka zbyla;
ty’s květem pokryta, já všeho prost –
Proč dumáš? Viz, co ze mne učinila
tvé božské lásky ďáblí zběsilost. –