Po kraji bloudím, nemám stání doma,
mé srdce bouří, chví se hruď;
sám k sobě mluvím ubledlýma rtoma:
Co jsem, co budu? Bůh to suď!
Kam duch se nese, kudy noha kráčí,
všude mi k pláči. –
Teskno mi, žalno, upomínky samé,
a každá na dvě strany meč,
a jak ten život svádí nás a klame,
a velí: na té zemi kleč,
jež pro všecko, co vzešlo z ní, má stánek
na věčný spánek. –
Po polích kráčím; jaro juž se budí –
jak divně vždy ten jímá čas –
tu zapipnutím skřivánkovy hrudi,
tu kočičkou chce s jívy zas,
jíž dcerušce jsem ondy hladil oči –
leb se mi točí! –
Ouvozem chodím; na tom jeho svahu
kdys s dcerkou umdlenou jsem sed,
čím víc jsem hleděl do těch drahých tahů,
tím více chvěl jsem se a bled,
bálť jsem se o ni, když mi řekla v poli:
„Nožičky bolí!“ –
Zatáčím k lesu, sasanky kde rostou.
zde v posled s Liduškou jsem byl,
a rukou kytku neumělou, prostou,
z těch jara poselkyň jí vil,
v očkách jí samé hvězdičky se třásly –
hrozno, juž zhasly!
Jdu ňádrem luhu. Plno kvítí všude
a v slze taje ňader vzdech;
o, doufání, ty věčný lidský blude,
co vypátrat’ chceš ve květech?
To, co se v slunci tajemně tak mění,
dítě tvé není!
Domů se vracím, skloněna je hlava,
chtěl okřát’ jsem, leč nelze přec,
zor sláb dřív, zrudnul náhle do krvava,
hruď klove smutku krkavec;
všude a všude, kam jen nohy šinu,
hynu a hynu! –