Moře dosténalo; vlna s vlnou krotne,
mračna rozprchla se, zory pruh se jeví,
jak když na lešení mistr mečem protne
šíji sličné děvy.
Jas a zář se chvějí, šíří na východě,
po čelenkách zlatých mají horské skráně;
mladý, usmívavý den se kloní k vodě,
k moři tíhne káně.
Na strnulé květy břehu motýl sedá,
vánek lichotivý vlažným jitrem duje;
na úlomku stěžně dívčí růže bledá
s mládcem vodou pluje.
Kolem jeho krku rameno mu vine,
oči – hvězdy mroucí, rty – korály siné.
V mořském nebi plují; květ jich tváří shora
zlatá líbá zora.