Plťaři.

Dolů od tatranských hor za vorem se plaví vor polehoučku, v polotaji plave z Hronce až k Dunaji.

Houpavě se nese dál, podél strží, podél skal; předivně se voda pění, zastavíli o kamení.

Nestavte se o kámen, dolů pltě, dolů jen! a vy, pozor, plťaři, ať se výtoň podaří!

A ty, starý baťo, hej!_ zaveslovať neváhej, nastav síly, nastav dechu, třeba klád a třeba spěchu.

Tamo ku Prešpurku boč, stáhni houžve, na břeh skoč! a vy, hoši, spěchá práce, urobíme tři paláce.

Zrobíme je na pospěch, dosti na ně sloupů třech, při hůřeli kladku s kladkou s příčkou utužíme hladkou.

Jaj, Slováci, hola hou! to paláce pro nás jsou; to palácky tříčtvrteční – buďme za ně pánům vděčni!

Aj, proč to má, brate být? Maďaři tak chtějí míť, aby mohli k rozličnosti věšeť právo s poctivostí.

Jaj, a proč to obé as má přijíti na provaz? Aj proč? věru bez pochyby, že se to těm v Pešti líbí.

Kdyby vrah, či zbojník jen měl býť pouze pověšen, musel prý by kat své štěstí hledať nejprv v Budapešti.

U nás nic by nenašel, tu – by nešel na kaštel, na raz páni změny dbalí vraždu právem jmenovali.

Přeměnili zlotu hnedky, všňořili ji v zlaté cetky, oblekli ji do dolmaně a šablici dali k straně.

A to právo? zašlo pryč, bloudí krajem v dél a v příč, ale Maďar všude spěší, chytá, týrá je a věší. –

Nu to dobré, což je víc? každá věc má rub a líc... nejdřív bačíkové naši, potom vrazi a magnáši.