Vysoko nad vší chasou jsem,
ve vzduchu modravém tonu,
srdce mi bije hlaholem,
v koši svém roven jsem zvonu;
jako zvon věže, slyšte jen,
zpívám si zvednut na stěžen
při oblak tajemném honu.
Závodit’ moh’ bych s tohajkou,
zlolajnou bouři než věstí;
ona má v křídlech sílu svou,
já v družné písni, svém štěstí.
Tohajka divná! Vizte jen,
mořem a bouří odkojen
umím přec u výš se vznésti.
Pěkný je stan můj, pěkný let,
velebná blankytem jízda,
v daleký, šírý zírám svět
ze svého vzdušného hnízda;
jsem jak ten brávník ven a ven,
na suchý, holý vzletí kmen,
a přec jen zpívá a hvízdá.
Z dálky mne vítá kyprý chlum,
z daleka niva se směje,
nad jiné blíž mám k nebesům,
odkud proud žití se leje.
Divný proud, zlatý, leč i ten,
na suchý padá-li juž kmen,
marně ho křísí a hřeje.
Oblaky stranou, s cesty již,
nekazte vyhlídky oku!
Povznesen v nebes hvězdnou říš
roven jsem ptačímu soku,
který, jsa v parný letní den
ukryt kdes v bujný lesa klen,
starou si notuje sloku. –