Jak myšlenky snivou lidskou hlavu, obletují ptáci stěžen lodi; od přístavu pyšně do přístavu vyzdobený koráb dál se brodí;
vlajka šumí, šroub se hbitě točí, marný jest mu vln kvasivý spor, večer jest a majákové oči bedlivě ho pozorují s hor.
Pluje volně; námořníci pějí, topič topí jen, by nevystydlo, lodivodce, chladný v bouřném reji, opírá se líně o vratidlo;
vodní rýha siná v luny záři, v ní si delfin hraje, šašek ryb, procházku však po palubě maří polekaná voda: „Mrtvá zib“.
Jak se chvěje, když ji bouře zbije! leč v čas krátký klidná bude znova, a jak pták, jenž křídlem hruď jí ryje, loď jí zbrázdí ňádra smaragdová,
jen ať vichor, tajemný duch mraků, divou touhou nevzbudí se zas a nepozve hejnem bouřliváků meluzíny na svůj hodokvas!
Nepozve jí: vlažný větřík vane, z bílých oblak budí slunce horu, jejíž skráně, zlatem opoutané, zjevily se první na obzoru;
a čím víc den pohodou se jasní, tím víc rostou vzhůru do oblak, s nimi úžas z čárné tvorstva básni, až se hlava skloní, zvlhne zrak.
Do kořán ať otevře se oko, do kořán ať duše otevře se! Nechať hledí v moře přehluboko, nechať v blankyt nebeský se vznese,
nechať kolem krás zří na tisíce... Žel, že kvítím – pro poletný spěch svázati jich nelze do kytice, jež by vyléčila každý vzdech!
Cookies on Poetry Cove