Vypravuj mi, pověz, švarné děvče moje,
kde jsi v srdce chytlo zlatých písní roje,
roje zlatých písní, jež kam křídla skloní,
tam ze slunných očí rázem slzy sroní.
Vypravuj mi, pověz, moje duše zlatá,
proč, kam roj ten letí, proč, kam roj ten chvátá,
jak pod vzdechem vánků rudá vrbka v lese
rozželené srdce chvěje se a třese?
já jich nechytala, v hruď ty v čely v letu
padly mi jak rosa do kalicha květu,
jak do květu rosa, v které západ hoří,
západ lásky, z ňader lastury jež tvoří.
Já jich nechytala; v stínu plané hruše,
v širém poli rostly z bolesti mé duše,
rostly jako perly v řeky horském ronu,
já jen řadila je na hedvábí tónů.
Rostly z chorých ňader, rostly v širém poli;
drobné perly zpívám, srdce mě však bolí,
a když nejvíc bolí, nejvíc se to blýská,
div, že nezatone v perlách naše víska. –