Hněv roznítil mi oheň v zraku,
noc celou v leb mne tepal spor,
má duše byla plna mraků
a srdce opanoval vzdor.
Tu slyš – a ňadra má se chvěla –
jak Vesny dech, jež líbá luh,
mně k sluchu píseň přiletěla –
leč ne, jen zvučný její duch.
Duch písně z ráje mého mládí,
v němž samý květ byl, samá zář,
a na čelo mé líbal v kradí;
já v podušky jsem ukryl tvář.
V ráz prchla bolest, jež mne hnětla...
já smířen zřel jsem na obzor,
kde první vlna nebes světla
v jas zulíbala vršky hor.