Ty krásná růže, co tě hlodá,
že v severu zříš nebesklon?
Dvé srdcí dělí as ta voda:
ty hyneš zde a tamo on!
Ó, doufej jen, až čas se vrátí
a vesna na luh sroní květ,
ret na rtu bude zase pláti
a srdce hřát a duše pět.
Ó, doufej, usměj se, nech snění,
či bouře ruch tě leká snad?
Zla světa pro anděle není
a koráb náš je pevný hrad.
Pluj klidně v čarné jihu kraje,
tam družky najdeš na keřích;
až zpět se vrátíš, sníh kde taje,
jih v sever změníš, sever v jih.
Pluj beze strachu, růže světlá,
zda můž’ tě chvátit’ bouře děs?
Leč na svých křídlech by tě nesla
v říš krásy, k hvězdám – do nebes.