Unikáš mi, ulétáš,
anděle můj bílý,
bez slunečka úval náš
bude všakou chvíli,
bez zpěvu a bez květu,
bez úsměvu nebe;
duch můj v stálém záletu
krouží kolem tebe.
K moři, k srázům horských stěn,
kam tvá noha vkročí,
budou hledět’ každý den
toužebně mé oči;
bez tebe až mukou zlou
v lese na mech klesnu,
přijď a k srdci ruku svou
dej mi aspoň ve snu!
A jak motýl měňavý
nad zbujené setí,
černých sosen nad hlavy
vzdech můj k tobě vzletí;
co mu bouře, co mu mrak
honící se světem?
Nebem mu tvůj hvězdný zrak,
ret tvůj čarným květem.