Když stráně hruď se nejvíc pyšní,
a nejvíc prozpěvuje pták,
a nejvíc květů prší s višní,
a nejvíc hoří planý mák;
když nejvýš zřít’ lze do blankytu,
a nejvíc mladá voní chvůj,
když nejvíc jasu kol a třpytu,
mám opustit’ tě, milý můj?
Proč z krajů těch jít’ bez otázky
mne v dálku nutí žití spor,
kde pohádka spí naší lásky,
jak píseň drozda v hrudi hor –
proč bez potěchy musím mříti,
jak planá jabloň na ladech,
když rudý blesk jí ňadro nítí,
a větve láme bouře vzdech?
Kde lék tvých polibků mi bude,
jak za krásnějších ondy dnův,
jež oblétaly rty mé rudé
jak svěží květ roj motýlův?
Ach, jarem dýší tvoje ústa
a celé nebe, celá zem,
co snů mi kvítím v duši vzrůstá,
vše barví se jich červánkem.
Mou duší od večera k svitu
šel bledých strastí celý věk,
ó, přej mi náhradou těch citů
svých slunných očí paprslek;
v tvém oku klíčí moje štěstí
jak na výsluní zvonků květ,
jak čarné růže ratolesti,
jež zastiňují celý svět!