Zlá bouře straší od severu
vždy naši milovanou vlasť,
a syna touží nám i dceru
svým křídlem hnáti ve propasť;
ó bděte zpěvem, ohroženy,
ať zaplašíte onen zjev...
sem, české děvy, české ženy,
pod svaté vlasti korouhev!
Když pluhu v těžkém ovládání
ve hloubce brázdy zniká muž,
tu zvučnou písní snivých skrání
jej u výš zvedá věrná druž;
a ve srdci dřív náhle kleslém
zas rozvlní se chabá krev...
sem, ženy, děvy, za svým heslem:
Pod svaté vlasti korouhev!
Když mužům v boji za skvost práva
zbraň zdá se těžkou býti všem,
tu žena milá, družka smavá,
jim věrným budiž zbrojnošem;
pak jako ondy před Johanou
v šíř rozprchne se dravčí hněv,
a zlaté pršky slávy skanou
na svaté vlasti korouhev!
Ó vizte přec! Jest mužů málo,
z nichž v čas vyrůstá bohatýr;
co ondy v očích předků plálo,
to vzal a zanes‘ žití vír;
nuž v šik, nechť jako mužův prve
náš nepřátely straší zpěv...
sem, ženy, děvy české krve,
pod svaté vlasti korouhev!
Ó ženy, svatý úkol máme –
a všaký vzdor nám pouhý dým –
že děti vlasti odchováme
i na vzdor hrůzám katovým;
nechť pomsta na skráně nám buší,
nechť straší běsný zloby řev,
my skryjem duše svojich duší
pod české vlasti korouhev!
Teď slzy pouze proléváme
za milovaný český rod,
však v čase zlém i krev proň dáme;
co hrůza nám a zášti svod?
I strasti budou dovršeny,
a lesť i právo přijdou v jev...
sem, české děvy, české ženy,
pod svaté vlasti korouhev!