Je zima; z hvozdu samot letí
má tichá píseň v krajů šeř,
a s osněžených stromů snětí
jí padá jíní na kadeř,
leč nedbá, krouží nad závějí
a na kmentový slétá sníh
a ke mně jde; hle stopy její
rdí v brunátných se červáncích.
Co nese as ta píseň zlatá
mé duši? Mír-li jest a klid?
Hle, volá mne, snad zbádat chvátá,
zda cit mých ňader neustyd’?
Ne, ne, nechť kolem mráz se hostí,
nechť sněhem zavát jsem i stár,
zde v prsou tajné hlubokosti
plá posud nadšení a žár.
A pokud všeho nevyzpívám,
co čas a život v nitro snes’,
dát nechci s Bohem rodným nivám,
kde milá je mi každá mez
a každý úhor, každá stezka
a každá víska, každý rov;
jeť čarovná ta země česká,
mých písní píseň beze slov!