Píseň a karafiát.

V mládí to bylo a štěstí, já touhou po Tobě jat k slunnému pozíral jihu, vkládaje v zápisní knihu

píseň a karafiát, krvavý karafiát. Bušilo srdce a vřelo, nechtělo míru mi dát,

v knize i v duše mé tůni dýchaly tajemnou vůni píseň a karafiát, krvavý karafiát.

Přihnal se život, oř plachý, se mnou jal dále se hnát – ty tam mé blažené vise; žalem jsem zapomněl v knize

píseň a karafiát, krvavý karafiát. Prošel jsem končiny dálné; jeseň mi počala stlát

na cestu sežloutlé listí – tu spatřím, v knize chtě čísti, píseň a karafiát, krvavý karafiát.

Nevoněl, zhnědl – ach škoda! Bál jsem se v ruku ho brát, by se mi nerozpad’ maně jako ta na zrudlé bláně

píseň a karafiát, krvavý karafiát. Nechal jsem obé, jak bylo, zadumán zůstal jsem stát,

ne já – kdos jiný ať zruší – jak vše, co kvetlo mi v duši – píseň a karafiát, krvavý karafiát.

Spěte! – Zda po letech někdo srdcem jak já bude jat, až se mu zjeví ty zvěsti zvadlého, zniklého štěstí:

píseň a karafiát, krvavý karafiát.