Když sítí vnad mě lapil hřích,
by vrh’ mou duši v žití vír,
tu v první slze očí tvých
můj navždy utopil se mír.
Zlé vášně požár v útrobách,
lstným douškem rozkoše jen kroť,
vždy hloub mě žralok chtíče táh’
a v prs mi vrážel zubů hrot.
Jím ve tvém srdci zvad’ a kles’,
jenž mým byl něžný růže květ,
a místo s bílým do nebes
jdu s černým srdcem v temný svět.