Má posmrtné vždy z žuly ten, kdo králem byl, své lůže, kde básník král však pohroben, tam kvetou samé růže.
Hněv na hněv vstal a boj se zved’, že hrdý papež stále nad všecky vladaře si ved’ i nad všech králů krále.
Však Manfred, Neapolsky král, vřed svatému byl otci, že o světské mu zboží stál a vzal je z vlastní moci.
Tu Karla z Anjou papež zval, by zhubil krále zbrojí, a sám Manfreda proklínal v tůň pekelnou v tom boji.
Byl orlem v boji Manfred král a slavíkem byl v písni, na Benevenské pláni stál a padl v mečů tísni.
Jak papež toužil, zrádně pad’, ran dvacet zelo z těla, i zvolal Urban: Nechci, snad by mrcha pohřeb měla!
A z Anjou Karel v leb jej kop’ a zhyzdil řeči kalem: „Hle,“ děl, „tu ležíš, míň než rob, a já jsem teď tvým králem!
Kde padl, zahrabán též buď král zbojník s lícem děvy, že z šípu kůl mu protkl hruď, krom mne ať nikdo neví!“
A stalo se, jak Karel chtěl, keř šípkový vzrost’ z těla; král po letech sen divný měl, až strachem krev v něm vřela.
Před sebou Manfreda zřel stát, an děl: „Tvůj trůn se sklátí, v své zemi písní budu spát, má pomsta v čas se vrátí.
Zde králem nebudeš!“... „Že ne?“ děl Karel v divé zlosti, „dám moři na kůl vražené tvé tělo s prachem kostí.
Na vždy tě vyhostím, to věz!“ a Karel vztekle vstává a koně, na pláň by ho nes’ k Benventu, sedlat dává.
A hledá šípek v hrudi niv a slídí vlkem šerým, leč marně! zarostla je v div pláň keřem tisícerým.
Je z keřů do kola již les; vše jedno moře květů... „Že čaroděj byl mrtvý, běs,“ děl král, „dnes zjevno světu!“
I kázal nivu překopat a zvrátit v mstivé zlosti, leč kamo rýč a špičák pad’, tam nalezli kostí.
„Snad odnesl je lid,“ děl král a bádal, aby zvěděl a celé noci přemítal a na svém loži seděl.
Nic nezvěděl i zle se mstil; lid meče vzal a píky a cizák rázem zrubán byl i s Říma nájezdníky.
Prch’ Karel z Benventu i z Vlach, prch’ v hanbě s vojsky všemi, král pěvec se slavíky v snách spí přec v své rodné zemi!
Na ňadrech zbujel růží les – ba růží moře je to – lid vůkol zve tu pláň i dnes Piano del Rosseto.
Když jaro vábí ptactvo v tah a růže v luhu vzchází, je samý slavík pláně svah a písní plno mlází.
Je moře vůně kolem kol, a moře sladkých zpěvů a je v něm radost, stesk i bol a odříkání hněvu.
Jsou písně kacířových úst a růže z krve nachu a budou zvučet – budou růst, kdo pěvce vraždí, k strachu!
Cookies on Poetry Cove