Pohoda chodí po lese,
líbezná panenka, hezká,
studánky povrch leskne se
zrovna jak stříbrná deska.
Slunéčko těká po mechu,
včely hloub květů cos kutí;
k blažené chvíli oddechu
pod sosnu uléhám s chutí.
Slyš! Tvé-li zvučí zpěvánky,
jarní sne bučího mlází,
či na tu desku studánky
někdo mi dukáty hází?
Podivná kouzla! Květ i chvůj
chvěje se štěstím a voní,
jakmile s výše výkřik tvůj
sestupně v půltónech zvoní.
V košilce podál kmentové
do dlaní bystřina tleská:
„Jaro nám nese hotové
pěnkavčí toulalka veská!
Veselo v záři pohody –„
a zase tleská si v dlaně –
„šumím jak víno. Na hody!
pít pojďte, ptáci i laně!
Pít pojďte, kdo jen uslyší,
z volnosti zdroje a světla!...“
Dumám, a v ňader zátiší
zpěvná mi útěcha zkvetla:
V žalu, co v duši zůstává,
v rubíny písně se hlatí,
srdce-li křídla krvavá
jaro nám úsměvem zlatí!