I hle, má pělka rozmilá
v hedvábu šedého peří,
jaké si hnízdo uvila
v šeříku omladlém keři!
Prostorný stánek, vetchý však
pro také pěvkyně děti;
bojím se, že ho severák
odnese z trojpruté sněti.
Škoda! Leč přes to rád ji mám;
sotva den v zoři se zrodí,
potají za ní chodívám,
jak druzí na koncert chodí;
zavírám v srdce její zpěv,
nořím se v myšlenek moři,
za perlou sbírám perly zjev,
jež v hloubce duše se tvoří.
Zpíváť mi v sadě, na nivě,
krása jí ze srdce šumí,
sdílnou hruď lidskou zvonivě
v záchvěvy přivésti umí;
div tvoří plný zvučných něh,
kamkoli sletí a pěje,
v keřů i v lidí ňadrech všech
kvetoucí zázrak se děje.
Jakmile jitřní zazpívá,
bují a voní to v sadě;
poupě se náhle zardívá,
v přístěnku děvčátko mladé;
obé se divem rozvíjí,
růže i panenka bledá –
jistě je láskou opíjí
zpěv tvůj, má pěnice šedá.
Zpívej jim, zpívej vše, co víš,
oběma, ptačí má knění,
nad první ruch těch květů již
v ostatním životě není;
přál bych jim věčnost takých chvil,
a než bouř žití je zdrtí,
aby je anděl políbil
polibkem blažené smrti.