Od jezera přes mýtiny
sivý holub letí,
u myslivny na buk padá
do zelených snětí.
Nežli v dole nad hajnicí
slunce okem kmitne,
s druhé strany k holubovi
holubice slítne.
Divoký je holub sivý,
holubice krotká;
jaký osud její bílé
ňádro asi potká?
Potkalo ji štěstí krátké,
časy jen se mihly –
ne za matkou, za otcem jen
děti z hnízda tíhly.
Nermuť srdce, holubice,
zaplaš žalosť skrání,
neběduj, však volný holub
v lese nezhavraní.
Ale kdyby sesokolil,
těš se tomu svodu,
holub roste pro otroctví,
sokol pro svobodu!