Nasadil si Pišta na dvůr zvíře,
chytnul si je kdesi,
a zvířátko v pěkné rostlo míře,
ale běda! nepodobno k víře,
žralo statky, planiny i lesy.
Sameček to statný, dlouhé srsti,
svižně běhal všady,
chytnouť však se nedal prostou hrstí,
hrabal, ryl a v raz byl ukryt v prsti;
říkali mu deficitek mladý.
V samých žertech podryl zdi i sloupy,
pravý nenasyta,
vrtěl sebou, jako by měl roupy,
až s čeledí hospodář ten hloupý
lapnouť umínili deficita.
Chytali a začli při ocase,
v raz že prý ho zhubí,
ale běda, zvíře k vlastní spáse
jak dřív v sloupy tak i nyní zase
v ruce zaťalo jimi ostré zuby.
Bylo zle, a pomoc žádná v skoru.
Kol šel Janko mladý:
„Slyš, Janíku, nám už do úmoru,
pomoz valaškou svou na potvoru
anebo nám podej aspoň rady!“
Radu, teď? jaj! dokud býval malý,
chtěl jsem dáti z drátu
za kus práva na tlamu a svaly
koš a pouta, však vy jste se smáli,
včil se za slib jakýs nepomatu.
K čemu taky, mějte pro zábavu
zvířátko to zlaté,
krmte je a neztrácejte hlavu,
svobodu mu dejte za potravu,
ještěli tam jakou v torbě máte...
Ovšem svoboda ta padne celá
i drob všelijaký;
neboť pomoci již není žádné,
až se přecpe ono zvíře zrádné,
snad že pukne, svoboda však taky.
A teď s bohem, dobře se tu mějte
v stálém času broji,
tahejte se, basamujte, klejte,
nebo znova v chytání se dejte:
já jdu k bratrům zpět a k mamce svojí!