Kdy bude konec trápení? Ach! plna je ho ves, proklaté pro nás husličky Čud rozkacený snes’,
v nichž tuhne ruka v železo a pálí čápovec... hlavěnka chladne, šediví a páteř schne i plec.
Těm huslím já jsem neuvyk’, nechť zvyká dárce sám! – jiných slaďounce hovorných z javoru udělám;
cymbálík žence, dětem svým fujarky jako květ, a vydáme se na cestu na onen boží svět.
Tam u těch zlatých nebes vrat začneme hráť a pěť, bude se tlačiť všechno ven Slováky uviděť,
a přijdou svatí andělé, a přijde pán bůh sám, pak sejmu pěkně kalúpek a úklon udělám.
Hned Panně roucho políbím, i celičký můj rod, a začnem zase prosebnou překrásně, jako z not;
a budem hráti: „Bože můj,“ vše čistě – “Nitru“ též, bo Slovák ani při hudbě nezvyknul na faleš.
Bůhli se optá: „Zkad jste vy?“ ukážu mu tu skrýš: tam z Tater, panko, ubožák, kam jistě nevidíš;
tam nouze, křivda, samý pláč, však chtělli bysi včil, ty bys to očka mrknutím do jista zjinačil.
Tak budu pěkně domlouvať, a přidám huslí zvuk: Prosím tě, Panko, poruč, ať jde se mnou Svatopluk,
ten jistě všechno napraví, nežli se v úplň stmí: ti dole jsou jen chudáci, žádný nic neumí.
A dobřeli tam pořídím, hned začnem znovu hráť, že musí každý andělík radostí vyrůstať;
že budou všemu nožky hráť a utájeť se dech, až řekne Otec nebes sám: „No, brate, už to nech!“
Tu řeknu: Pěkně děkujem – pán bůh vám naděl zas, posuď jsme byli žebráci, včil budou páni z nás;
a chytnu oblak, upravím jak Maďaři svou loď... no, Svatopluku tatuško, tak nás už doprovoď!
Cookies on Poetry Cove