Básni, plná něžných palů,
plná krásné divokosti,
plná vášně, smutku, žalu,
ty’s již utrpěla dosti.
A však v mojí rodné zemi
nebetyčná bolesť kráčí,
přeubohá mezi všemi,
ulevit si můž’ jen – v pláči.
Po staletích ještě žije,
ještě cítí, koná, staví,
syn tvůj chví se, lká a nyje –
u nás pláč je usedavý. –
A tak osud jasnosť duhy
mocným žezlem v soumrak mění
a čím krašší zemské luhy,
tím větší jsou utrpení. –