Stichneš, starý parádníku! co to máš zas v lebce? nevidíš, že andělíček dřímá na kolébce?
Směješ se a hejslovaníš celý den, to nudí... Vidíš? pláče! vždyť jsem věděl, že se nám zas vzbudí!
Věř, Jeníku, budeš-li nám stále budit’ dceru, nejjemnější pérka tvoje na podušku sderu;
ano, Lidce na podušku dám tu tvoji pýchu; no, však já tě odnaučím kejchání a smíchu!
Co pak je to způsob jaký tak se chovat k dámě, která ještě povijanem spoutáno má rámě?
Co pak je to způsob jaký stálou vésti svádu? že ti vezmu s hrdla rudou stužku tvého řádu!
Fintíš se jak mladé kníže, rozum ti však schází! Což kavalír mladým dámám v lůžko zrna hází?
Styď se, starý ješitníku, i se svými skvosty, na mou česť, to neudělá ani vrabec prostý.
Kdyby takhle učinil to šedák jakýs drzý! ale papouš modré krve... To mne na tě mrzí;
mrzí, a to velmi tuze, nelzeť říci slovy... Že to budu žalovati na tě Nerudovi!
Poslal tě přec k potěšení mojí žence mladé, ta však nyní dražší ptáče na své srdce klade:
zlatovlasou, temnozrakou, bílou Lidku naši... Prosím, Janko, Janečku můj, nech těch samopaší.
Chovej se přec moudře, Janko, zlým se špatně vede... Vidíš? tamo pod pianem kocour něco přede;
přede, ale stranou zrádně stále zrakem kmitá, ty ho neznáš, to je kočka velmi kočkovitá!
Zalek jsi se, viď? Tak vidíš, chvějící se obře, že to s tebou myslím vždycky srdečně a dobře;
ni tvůj otec nemluvil tak oteckými slovy... viz, ten osud pod pianem, běda, koho zloví!
Cookies on Poetry Cove