Panošík.

Měl krásnou dceru Jiřík král, tak upřímnou a krásnou jak hvězdičku, co svítává, když všecky už pohasnou,

tak krásnou, jak on dobrý byl, jenž v každém srdci stokrát žil, tak upřímnou a krásnou. Měl panošíka Jiřík král,

měl mladinkého hoška, on držíval vždy třemeny, když stoupala v ně nožka té čarovnice tichých vnad,

jíž lid si vážil nad poklad, – měl mladinkého hoška. A jela jednou jako pták, a jela v černé háje,

a za ní panoš jako stín, s nímž v soumrak slunce hraje, a hleděl na ni, hleděl zas tu jasnou rosu něžných krás,

jež jela v černé háje. A v prostřed lesa, poděšen, tu spial se komoň mocí, a klesla s koně královna,

jak hvězda s nebe v noci; leč nežli klenot k zemi kles', mladý se panoš s koně snes', a byl jí ku pomoci.

A jako záře sluneční naň usmála se paní, a za dík, dík svůj nejvěčší, ke rtům se hocha sklání.

A když se dotknul retu ret, tu poznal panoš nový svět, vždyť usmála se paní. A jela dále jako pták,

a létla jako střela, a za ní panoš jako stín, leč smutný, smutný zcela. Dnes nejkrásněji chuďas žil,

to vrchol jeho slasti byl, jenž mizí jako střela. Tu z Uher přišel statný pán, a s sebou vzal mu paní;

tu chodil lesem zamyšlen a těkal v mysli za ní. On nesměl chuďas žádat víc, než to, že políbil ji v líc,

a plakal pro svou paní. Pak vzal si koně, silný meč, a voje počal kláti, co Jiříkovu korunu

jinému chtěli dáti. A poslední když ranou kles', ret jeho požehnání vznes' jí – jí, a přestal pláti. –