Paní? Ne! Ne, paní nemám věru,
ale milou, dobrou ženu mám,
z jejího v své srdce květy beru,
po jejím když boku sedávám.
Nachem rtů svých na mračné mi čelo
sype zoře ruměncový stkvost;
o čem v noci marně přemýšlelo,
ve slunečnou vzrůstá skutečnost.
Usmáním se té mé rusé musy
přilétá mi píseň samoděk,
při rytmické dětských nožek chůzi
skanduju svůj drobný popěvek.
Hněvu hrot-li do srdce mi vniká,
hruď-li stydne, nebo hoří skráň,
vše jak mlhy v slunci rázem zniká,
na hlavu-li klade mi svou dlaň.
Hle, toť ona, dítě-li to není
sotva odvyknuto s pannou hrám,
až na rtíků žhoucí políbení...
paní nemám, ale ženu mám!