Kraj tonul u večerní záři
a usmíval se, trpce však,
jak člověk, jemuž kvapem stáří
a strádáním už hasne zrak,
u cesty topole se chvěly
a ostrých větrů hbitý van
rval listy, které ještě měly,
a metal jimi do všech stran.
Den náhle krátil se a stmíval,
já rychle kráčel mimo ves,
kde druhdy návštěvou jsem býval,
ač veselejším nežli dnes;
tu pojednou jsem v chůzi stanul,
mně zdálo se, že pláč a sten
proud větrů do ňader mi svanul,
i poslouchal jsem zamyšlen.
To z otevřených oken školy
hrou na housle svůj mírnil žel
a stáří svizele a boly
vsi stařičký pan učitel,
ty žaly utkvěly mi v nitru,
a když jsem doma v lože leh’,
noc celou od večera k jitru
ryl srdce mi ten houslí vzdech.
Té písně dlouhé odříkání,
již žertem pro druhy jsem měl,
teď při podzimních větrů lkání
jsem po půl věku rozuměl;
kmet s houslemi je dávno v hrobě,
šel odpočnout si, a snad rád,
leč jdu-li mimo v pozdní době,
vždy myslím, že jej slyším hrát.