Má pověsť srdce stříbrné,
jímž o zvon zlaté pravdy tluče,
on jindy o nás zazníval,
teď zní, ze množství srdcí puče,
teď zní, že klesla naše sláva,
že šlapána jsou naše práva,
teď celým světem zní a zní
jak teskný zvonek večerní.
Byl čas, o žel, byl dávný čas,
kde u nás kvetl pravý čin,
v němž pravým otcem vlasti byl
i nejslednější její syn.
A teď, teď každý lidský stín
chce šlapat naší slávy klín,
leč navzdor všemu přijde čas,
v němž zašlapem ty stíny zas.