Syn nechtěl hodným být; tož v smrti den dal jemu otec jen, čím povinen. „Ty’s hejřil; statků půli jsi mi vzal, proč stejně toužíš s tím, kdo pracoval?
Těm hodným dům jsem dal a zbytek niv; ty vezmi vůz a koně, tím se živ!“ – I rozlítil se syn a ruce vztah’ – a chytil mrtvolu juž na márách.
„Hej, nejsi hoden, abys v hrobě tlel, mám vůz, tož zavezu tě do pekel!“ A na zděděný vložil otce vůz a jaré koně bičem nutil v klus.
„Ej, rychle, rychle, koně, rychle v kvap, ať tam, kam patří, brzo přijde chlap!“ I zafrkali koně – vzplál jim zor... „Hle, snad mi rozumí ten němý tvor!“
Vůz jede, letí, vozka samý smích, ač vichor v mračnech nad hlavou se líh’. I jede lesem – koním hoří zrak, vždy pustější je hvozd a hustší mrak.
A pádí, kvapí; přejel lesa houšť – hle, černé skály kol a smutná poušť. Skal hráze bez mechu, vrch pust a hol a plno roklí jen a strží kol.
Kůň s koněm letí dále – syn se lek’: „Ej, dosti snad, až sem-li jsem ho vlek’? Dál nejde čehy to a nejde hot, sic přišel bych zde vlastní o život!“
I škube koni; neustává spěch, jak nesli by se dračích na křídlech. A škube zas a zas, hněv jímá jej, už přes skal srázy unáší je rej.
A škube marně... V dálce živá tůň, a v letu, divno! náruční dí kůň: „jen pojeď, pojeď, kam jsi s otcem tíh’, a odplatu si vezmi za svůj hřích.“
„Jen pojeď,“ podsední kůň řehtem děl – „a tamo hyň, kam s otcem jet jsi chtěl!“ „Ej, tam ať dědek zajede si sám, já na takovou dosti času mám!
Mne ještě vysvobodí pružný sval...“ i vstává – nelze!... koně letí dál. A s koni letí rachotivý vůz, a nelze prchnout. Kolem plno hrůz.
A nelze s vozu; učiní-li skok, jen hnáty roztříští o skalin bok. – A koně letí jako o křídlech a z plamenů je zrak a z jisker dech.
I chví se, třese; klnoucí dřív brach děs v srdci má a v tváři sedí strach. Na vzdorné hlavě ježí se mu vlas: „Kdo vzpomůže? Už nikdo!“ trne zas.
A zpátky hledí na otcovu tvář – – hle, nesvitla to z oka jeho zář? A nezvedla se hlava snad? Aj, přec! hle, jak by živ tu sedí umrlec!
A mluví k synu: „Opratě mi dej, já z vůle boží ukončím ten rej!“ A po oprati jako živý sáh’ a v údol navrátil se po horách.
A z dolu k nivám v rodný dvorec zpět – syn jako přimrazen, jen chví se ret. Když na dvorec se sběhl z domu lid, jak omráčen byl každý; hrůzou styd’.
Syn jako z kamene, vůz jedna hať, a mrtvý drží koně za oprať. Pak k nezdárnému obrátil svůj hled: „Zde vezmi zas, já vždy tě dobře ved’!
Já prosil za tě Boha, ale věz, že odpuštěno naposled ti dnes! Sprav život, spěš!...“ Tak domluvil a kles’. Syn výstrahou teď pro horskou je ves.
Cookies on Poetry Cove