Chléb – můj otčím opatrný,
chtěl mě ondy šťastným míti,
ved’ mě hocha ubohého
k svému domku cestou žití.
Z keře lásky, z keře písní
stolisté mi růže trhal,
bych se vůní neotrávil,
do bláta je bázliv vrhal.
Do cisterny jasné krásy
kal mi metal blatné dráhy,
abych douškem neschvátil se,
ale k cíli došel záhy.
Abych nezřel radost světa,
plnou hříchů prý a rmutu,
do oken dal mojí síňky
síť zelenou bujných prutů.
Pošlapal mi hněviv vůkol
květy v nivách, květy v luhu,
za jara bych nepohleděl
v jejich barev krásnou duhu.
Buku v stráni srubnul ruku,
aby na mne nezakýval,
pastevců mi zpěvy dusil,
abych s nimi nezazpíval.
Zavíral mi na klíč dvéře
jara modrých za večerů,
svatojanské mušky lapal
v tajemného lesa šeru.
Hlavu tepal, srdce mučil,
z přízně, z lásky sám jak soudil,
jen bych času nepromeškal,
jen bych cestou nezabloudil.
Motýle mi plašil z květnic,
skřivánky mi plašil z polí,
lindušky mi plašil z duše,
orly z hlavy – ach, to bolí.
Já však lindušky ty zlaté
i ty mušky znova chytal;
jejich let se v mojí duši –
jejich pel v mých rukou kmital.
U cíle jsme dálné cesty,
při útulku valně ztmělém;
chléb, jejž teskliv v ruce beru,
zlatím si tím slunným pelem.