Já posud věřím, pochybuji však a v pochybnosti té už nemám klidu; proč, jsi-li spravedliv, vždy na opak a ustavičně křivdíš mému lidu?
Proč nemluvíš, když zkroušeně vždy víc Tě volá ustavičně bez odvety? Či vyhasla již zář Tvých zřítelnic, že nevidíš ty křivdy vzešlé lety?
Proč netrestáš a sílíš zas a zas jen naše rozlícené tyratele, proč s nimi spolčuješ se každý čas, když hrůza v líce naše slzy stele?
Proč do rukou jim tlačíš ostrou zbraň a do srdce jim metáš jedné hady, proč věčné trní pro naši máš skráň a zradou sledovat nás dáváš všady?
Proč dáváš v požitek jim otcův luh, proč osévati naše rodné lány a stale odvracíš se stále hluch, proč stále hlubšími jsou naše rány?
Jsme vinni-li, proč’s stále nesmířen a nemáš klidu pro ty strasti lidu, proč máme býti nepřátelům v plen, jak ondy milený Tvůj národ židů!
Či máme bloudit, hynout také tak a honěni být z vlastních ondy prahů, má věčně krví podlit být náš zrak, od ďábly vyškolených cizích vrahů?
Já věřím posud jiných za tisíc, leč za tisíce jiných žalem hynu! Ó vyjdi, vyjdi konečně nám vstříc a zapomeň už trestat naši vinu!
Ó zapomeň, než uchvátí nás vzdor a srdce naše hněv, jež teď už reptá; kdo dlouhá staletí nes duší spor ten po smíru se věru více neptá!
Ten lhostejně jde na smrt, v klidný hrob a nejrychleji odejití touží; i život náhle odkopává rob, když moří jej a hněte jen a souží!
Nač slyšet ustavičně pout svých zvuk, nač ustavičně řetězů svých hrany? Ať konec jednou pověčných těch muk, nechť s klidem vejdem navždy do Nirvany!
Cookies on Poetry Cove