Jsouť v národu okamžení,
kde stísněný duch už dřímá,
kde jej slavných časů chvění,
slunce zašlé slávy jímá.
Ale jsou též okamžení,
kde ten snivý duch se vztýčí,
v kterých ona těžká chvění
mečem svaté pravdy líčí.
Nuž i nám snad čas už kyne,
duch se zvedá, duch se vznáší,
ten, kdo věren, nezahyne! –
Osude, chcem hvězdu naši! –