Vyjela pohádka z houštiny,
běžela ztemnělým hvozdem,
právě když hnízdo v bučině
mladým se těsnilo drozdem;
vlasy jak bystřeň ze zlata,
oči jak pohledy zory,
v teplém když rána zášeru
v údolí pohlíží s hory.
Vyjela pohádka z houštiny,
vyjela na plavé lani,
radostí tráva setřásla
perly své rudému stlaní;
malina rtíků červených
šeptala jahodě s výše:
Pojede mimo, uvidíš,
má zlatá, tiše, jen tiše!
Až tady houštím proskočí –
znám její čarovné chvaty, –
strhnu jí svižným ramenem
s nožky ten sandálek zlatý;
s tím pak, jenž s hlavou skloněnou
u nás tak často rád staví,
nevinný žertík k potěše
tím skvostným plenem se spraví.
Skreju ten zlatý sandálek –
zlatý, však jakouž má tíhu? –
potají mezi drobnosti
v tu jeho zápisnou knihu;
až ho tam žínka nalezne,
slzy jí vyhrknou děsem,
že její starý písničkář
za jinou toulá se lesem!