Za dlouhým v jihu průhonem skála, skal královna stojí, ke skále v staré kronice prastará pověst se pojí;
dědeček jednou večerem zkazku nám vyprávěl dětem, – z duše chce; je tam zavřena, může-li, ať letí světem.
Ve skále jednou do roka v půlnoční zrození Pána zaznívá v zvučném kování mohutná perlíku rána;
zaznívá, v les se rozléhá, zaznívá, havrany vzbudí, dřív však, než v kraji dosténá, klid je zas v skály té hrudi.
Tajný je otvor do skály, mlází kde nejvíce bují, zlaté kdo najde veřeje, octne se v čarovné sluji:
ze stříbra, zlata ryzího jeskyně nitro se svítí, na krbu zlatě roztopen nádherný pancíř se nítí.
Není však oheň obvyklý; ten, kdo své oči veň vnoří, spatří, že siným plamenem démanty na krbu hoří;
kovadlo, kleště, perlíky lesknou se z ryzího zlata, z rubínů rudých násady, z modravých safírů dláta.
Opřena stranou o stěnu obrovská postava stojí; v prostou jen řízu oděna, oči však slunce jsou dvojí;
dumavě hledí do ohně, myšlením zrovna leb puká, sevřena tíhou perlíku svalnatá chvěje se ruka.
Vzdechne-li, strachem na skále dub pětkrát věčitý padá; kývne-li šedým temenem, balvan s ní s balvanem padá;
vzhlédne-li kolem, na stěnách nádherná klene se duha; ten, kdo v té skále uschován, tajemný vlasti je sluha.
K velkému dílu ukryt je v nitru té zázračné sluje, brnění v žáru vědomí českému rekovi kuje;
kuje již dlouho: pět set let tomu, kdo bídy nás sprostí, pět set ran dal juž v oruží, pět set a přec není dosti!
Bůh ví, kdy bude skončeno, Bůh ví, kdy dílo se zdaří, Bůh ví, kdy plátví porůzné v čarovný pancíř se svaří,
Bůh ví, kdy chomol přeletí nad hlavou století, věků, než upne věčnost oruží na prsa novému reku.
Oružník, platnéř, mračí se, od ohně hasnou mu oči; mračí se, čeká zas a zas, pro plát kdy rek k němu kročí,
jemuž by silou poslední v pukléře vydutou stranu srdnatě zlatým perlíkem zakoval poslední ránu!
Až odnož dubu Žižkova do výše stromem se vzmuží a větve kmene v mohutná, obsáhlá ramena ztuží,
přijde sem rolník s toporem, do silných větví jej vseká, synkovi zrobí kolébku – rekovi, lid jehož čeká.
V kolébce hošík pospí si s hvězdičkou na jasném čele, ten najde v skále náhodou brnění hotovo celé;
připne si k ňadrům oruží, na hlavě přílbu si vztyčí, volně a přímo do nebes pro meč se Michalův vztyčí.
Chytne si oře slunného, spoutá ho stuhami duhy, vítězně bude objíždět lesy a pole a luhy:
na křídlech slávy jásavých slétne k nám svoboda ručí – – Bloudil jsem kdysi po kraji, odnožek dubu-li pučí?...
Cookies on Poetry Cove