Oráč.

Ký oheň u Závořic šlehá z té vodní tůně tam i sem, že vlna syčí, roste, lehá a znova hoří plamenem?

Hle, rudým ořem vlna pne se, pluh žhavý někdo z tůně nese a vpřáhá se. V ráz za ním skočí dav příšerný a bičem točí!

To pluhem, místo oře, pán Závořický oře! Hned v před, hned nazpět pána shání druž příšerná; ký strašný zjev!

hle, v každou brázdu při orání svou oráč zaorává krev; čím více vzpírá se a psotí, tím rychleji se brázdy hrotí;

tím více krve do nich tryská, čím družina hloub rádlo stiská; až po pás v tůň se boře pán Závořický oře.

„Jen orej chutě,“ znějí ryky, „ty vody naše slzy jsou, dřív orával jsi robotníky, teď orání ti odplatou.

Jen chutě! V kleče zatni nehty a překonej vod zhoubné klechty; včil chlap jsi ty a my jsme páni, tož zaoř naše proklínání!“

A duši ku pokoře pán Závořický oře. Zas rudě zakmital se v šeře pán Závořický, v jařmu vaz,

za brázdou brázdu pluhem béře, hned k souvrati, hned nazpět zas; prut za prutem, kde oral, hoří, leč sotva zkypřen, v tůn se boří;

a kletec, jako přístroj z kovu, vždy starou práci koná znovu – a zas a zas se moře, pán Závořický oře.

Čím dílo ku konci víc spěchá, tím větší řeřavý je pluh, a za oráčem družstvo jechá, by v děsné práci neutuch’;

však neustál a neustane, pot žhavý v rudé brázdy kane; druž černá postáti mu nedá, a kles’-li, ranami ho zvedá;

hůř nežli v tuhém svoře pán Závořický oře. Tak v každé noci tmě i šeru ten oráčův jest kletý chvat,

leč do půlnočních hodin věru vod pláně nelze přeorat; vždy bedně schvácen marnou prací v tůň oráč příšerný se vrací,

s ním děsná četa, kleč i pluh... Kdy vykoná as, to ví Bůh! kdy zbaven bude hoře? – – Pán Závořický oře!