Stojí při Otavě
domek nepatrný,
nízkou střechu kryjí
došky jen a drny.
Rozbita jsou okna,
roztlučeny dvéře;
do zpuchřelých došků
noční vítr péře.
Dříve nad tou chatkou
stála hvězda krásná,
ale v noci jedné
spadla z čista jasna. –
Vcházelo tam druhdy
myslivcovo snění,
když tam rybák býval,
však juž ho tam není.
Přikvačila voda,
potrhala splavy,
zaplavila břehy,
levý i ten pravý.
Bránil se jí rybák
z večera i v noci,
nemoh’ slabou paží
vodní spousty zmoci.
Vzal dceř na lodici,
proud je strhnul dolů, –
od těch dob tré lidí
nemluvilo spolu.
Z půdy kolem domku
sotva zbyly drny –
na tří dobrých lidí
hroby nepatrny.