Opadalo rudé listí s lip,
napadalo mezi Vaše hroby,
k Vám v tu kolébku jsem hlavu shýb,
žití mého nejkrásnější zdoby.
Nevím, byl-li zvadlých listů vzdech
nebo Vaše podružené vzkazy:
„Jsme-liž víc než listí, po stromech
natrháno vichorem a mrazy?
Je-li život více nežli sen,
nežli hvězda zahalená mraky,
motýl v kukle? – My juž vzletly ven –
každý vzlet – a věř, ty vzlétneš taky.
Láskou nesenému mezi nás
písně míru vstříc Ti budou zněti,
pak tě na vždy obejmeme zas
a ty na vždy, na věky své děti!“