Matko vlasti, mně až k pláči,
zle tě zloba stiská;
zármutkem se nebe mračí,
pláčem tone víska;
nikde těchy, nikde síly,
úrodou tvou dravci ztyli
zdaleka i blízka.
Spílali ti, haněli tě,
dříve než tě znali;
po zbojnicku: dravě, lítě
v hlavu tebe ťali;
skvost i řízu zlatotkanou
v pohrdání vrhli stranou,
žezlo z ruky vzali.
Jazyk rvali záštím syti,
řkouce: „Ejhle, němá!“
Srdce z ňader vyrvali ti
díce: „Srdce nemá!“
Slunné oči vypíchali:
„Vizte, slepá,“ zajásali,
„zrakoma oběma!“
Když ti údy porubali,
děli: „Hle, jak chromá!
nemůž‘ dále o krok malý,
vždy a vždy je doma!“ –
Prosta těchy, prosta spásy
žalovati nemohla jsi
ubledlýma rtoma.
Když tě o šat oloupili,
vedli v divém chvatu
ven a děli: „Lide milý,
viz ji prostu šatu!
Žebračka to nestydatá,
sama do záhuby chvátá,
dáváme ji katu!“
Pozor, nepřátelé krutí,
Bůh má divné svody,
z hor vyteče zdrojnou chutí
lék živoucí vody;
pak jak rytíř ve pohádce
vše vrátíme drahé matce;
marné vaše shody.