Dva nerozvážné panské druhy měl na sněmu kdys národ náš, Jan z Dražic jeden slul, a druhý mstný Bechyně byl Tobiáš.
Ti úplatek už v kapsách měli a na vzdor věrným Čechům všem, za krále mocí uvést chtěli Albrechta německého v zem.
I Volfrámovce podplatili. Byl napřed zosnován ten pych, leč v pravý čas a v pravou chvíli lest Oldřich z Lichtenburka stih’.
Chtěl v Čechách krále s českou krví, ne toho, Dobš jejž velebil a z Dražic Jan, kněz v zemi prvý, jenž s Tobiášem jedno byl.
A Dobeš neměl konce chvály a mluvil: „Albrecht ctný je muž, jenž nemá rovna v blízku, v dáli...“ Tu vzkřikne Oldřich: „Ustaň už!“
A jaře k Bechyňskému skočí a volá: „Rci, maršálku, mluv! Chceš králem snad’ – hněv zžeh’ mu oči – „mít škůdce našich Václavův?“
Což není reků prostých hany, již krví jsou nám mnohem blíž? dál Rakous jsou-li Korutany, že Přemyslovny nevidíš?
Či není v Čechách bohatýrů a v Polsce ducha orlů snad, že toužíš k sváru místo k míru roj sršňů nasadit nám v hrad?
Leč Bechyňský v řeč Oldře skáká, že nechce na lstivý dát svod: „Tož jděte někam pro sedláka, když vojvoda vám není vhod!
Tam přímo do Stadic se dejte, kde českým hnojem voní zem, a z chlapů krále vyhledejte, kdo příbuzen je s Přemyslem!“
Tou hanou zlícen Oldřich vstává: „Ej, nestoudná je tvoje řeč! Zhyň, kdo lid vrahům zaprodává!“ a v Bechyňského vráží meč.
„Kdo ze zisku vlast do poroby a záhuby chce lstivě hnát, je pes, jenž kálí otcův hroby a hyzdí boží majestát!
Ty, Jene, pak, jenž vlast jak Krista za třicet dáváš stříbrných, klid odtud se, než z jasna čista pár stržíš na památku rýh!
Jsi chytrý sic a podnikavý, leč ctižádost tvůj hyzdí nach; kněz jenž se proti lidu staví, mstné vzpouře zvoní na poplach.
My biskupem a správcem země dél nechcem’ žádného z vás, věz! Sem, český lide, svorně ke mně, kol vlasti vzrostiž mečů les!
Rod český všude králům rovný, chlap český stejný jako pán. Buď zdráv choť Anny Přemyslovny, buď zdráv král Jindřich z Korutan!“
Cookies on Poetry Cove